V pralese podruhé a přeci jen úplně jinak
Mít plány je skvělé, ale měnit je za lepší je snad ještě skvělejší! Udělala jsem ve svém myším odchytu malou metodickou změnu. Vzhledem k předešlé zkušenosti a ne příliš úspěšnému chytání drobných savců v pralese, žije tu totiž mnohem více středních a velkých savců, než myší a jim vzrůstem podobným, rozhodla jsem se udělat túru pralesem zaměřenou na pozorování jakýchkoli savců a jejich příbytků, nor, stop, výkalů, jejich potravy a zkrátka všech znaků odhalující jejich přítomnost v pralese, abych měla důkazy o jejich existenci zde.
Stačilo vše domluvit s vedením, dostali jsme s mou peruánskou kamarádkou nejlepšího průvodce, nakoupilo se jídlo na 5 dní a mohlo se vyrazit. V období dešťů, které nedávno začalo, je složité se do pralesa dostat, proto jsem nám zajistila univerzitní auto i s řidičem, které má 4x4 a snad se bahnem probrodí až k univerzitní pralesní základně. Zabaleno – spacák, moskytiéra, holiny, pláštěnka, baterka, jídlo, lékárnička, pasti a něco na sebe - vyráží se!
Po dvou hodinách cesty autem přijíždíme na základnu, všichni místní známí pracovníci nás opět mile vítají a jde na nich vidět, že rádi vidí známé tváře. Začíná pršet a my si se Cinthyí uvědomujeme, jaké máme štěstí, že déšť nepřišel o hodinu dříve, musely bychom se brodit 5km v bahně pěšky! První noc přespáváme na základně a psychicky se připravujeme na náročnou cestu pralesem.
Ráno neprší, hurá! Brzy po snídani obouváme holiny, na záda házíme batohy, přibalujeme poslední důležitou věc – sérum na oddálení reakce po uštknutí hadem a vyráží se na pětidenní pochod….
Terén je nesnadný, šlapeme nahoru a dolů z kopců, bahno klouže a balí se na boty, ale pozorujeme spoustu krásných ptáků, máme štěstí vidět i nějaké opice, cestičky a stopy různých druhů zvířat, dozrává velké množství plodů na stromech, kterými se zvířátka živí, přesně to co potřebuji vidět, vyfotit a zaznamenat!
V odpoledních hodinách docházíme do cíle dnešního dne, je to dřevěný domeček na druhé straně řeky patřící jednomu starému domorodci, který zde na druhé straně řeky pase své krávy. Stařeček tu dnes není, ale máme od něj povolení tu přenocovat. Řeku musíme přebrodit do půli těla rozvodněnou řekou. Náš ochránce – pejsek Choco, který se k nám přidal hned od základny, se ovšem vody bojí, takže řeku brodím dvakrát, abych mu pomohla na druhou stranu. Domeček je jednoduchý, ale má vše co k přenocování stačí, dřevěnou podlahu, kam můžeme složit hlavu, střechu, dřevěnou lavici, stůl i ohniště, kde si můžeme uvařit. Eli – náš báječný průvodce, nachytá v řece ryby na polévku, plníme flašky říční vodou (tajně doufám, že pití té špinavé vody přežiju) a užíváme si až do setmění bublinkové koupele pod malým splavem na řece. Vaříme, povídáme při svíčce a po té už usínáme jako miminka – byl to náročný den.
Další dny probíhají v podobném duchu. Cinthya není zdatný chodec a tak jí ubírám zátěž z batohu, kterou přidávám sobě a marně se jí snažím vysvětlovat jak chodit v bahně do kopce a z kopce, aby každých 10 minut neseděla na zadku. Při brodění jedné z mnoha řek zapadávám do bahna až po kolena, klesám velice rychle hlouběji a hlouběji, připadávám si jako v nějaké bahnité filmové scéně. Naštěstí za pomoci Eliho se z bahna dostávám a strašně se té situaci i tomu, jak jsem celá zamazaná od bahna, smějeme! Další dny přespáváme pod přístřešky z palmových listů a v jednom univerzitním domečku. Pijeme vodu zásadně z řeky, kde se vždy i koupeme. Vaříme na ohni rýži, těstoviny, čočku či vločky. První tři dny máme štěstí, dny jsou bez deště, prší pouze v noci. Narážíme na políčko s kokou, takže si natrhám celý pytlík, na můj oblíbený čaj. Nacházíme čerstvou kostru dikobraza, z čehož mám nesmírnou radost, hned si sbírám do své sbírky jeho unikátní bodliny! Po dlouhém stopování největšího primáta tohoto pralesa, který vydává zvuky slyšitelné na kilometry daleko, ho nakonec potkáváme v koruně stromů s celou rodinkou. Je sice neskutečně vysoko, ve výšce kolem 50metrů, ale i tak jsem ráda, že máme vůbec to štěstí ho pozorovat. Kromě bílých opic s velkým štěstím pozorujeme všechny místní druhy opic. Poslední dva dny již více štěstí nemáme, prší už i přes den, řeky se rozvodňují, tudíž průchod jimi je mnohem komplikovanější, ale to nemění nic na tom, že si tuhle dobrodružnou cestu vážně užíváme. Fascinují mě stromy s kořeny dlouhými i padesát metrů táhnoucí se na povrchu země, různé druhy hub, které spíše připomínají želé či krásné polodrahokamy, různorodé housenky, stonožky a jiní hmyzáci. Fotím stopy tapíra s mladými tapírky, sbírám semena palmy, ze kterých se vyrábí knoflíky, zkouším plot huito, který prý velice barví a má chutná semínka. V domnění, že plod nebarví, se s ním mažu celé ruce a během dne sytě modrá barva vystupuje na povrch a já naprosto zděšená zjišťuji, že tuto krásnou barvu jen tak dolů nedostanu (i dnes po týdnu, mám stále ruce připomínající spíše jednu velkou modřinu). Eli nám šikovně prosekává cestičky pralesem, neustále přelézáme nějaké klády a popadané stromy, nejen, že si na kalhotách dělám asi 10 děr, ale díru si dělám i do hlavy, když si nevšimnu trnu na větvi stromu, pod kterou právě prolézám. Cinthya je trochu zděšená, když mi utírá krev, která mi stéká do očí, ale mě to naštěstí vůbec nebolí. Cestu přežíváme v pořádku, celkem jsme nachodili něco kolem 50km pomalým, pozorovacím tempem. Zážitek je nepopsatelný, ale vracíme se uťapkaní a na kost promočení nejen my, ale i naše batohy, spacáky a všechny věci, které máme.
Druhý den, kdy pro nás opět přijíždí školní auto, už ovšem šlapeme těch 5km bahnem sami, je to taková poslední hezká tečka na závěr a my se se Cintyí a Elim těšíme nejen na sprchu a suché oblečení, ale i na výroční oslavu univerzity, která se hned další den rozjíždí ve velkém!