San Alejandro, Linda a sto zvířat
Nechce se mi, ale musím. Takto přemýšlím ještě v pohodlí školní rezidence, kde sice vše funguje na půl, ale je tu záchod, sprcha a ticho… Ale už je na čase, abych se zabalila, oběhla ještě potřebné věci ve škole a vyrazila. Vše mám připravené pro první odchyt všemožných hlodavců a políčka v okolí San Alejandra na mě netrpělivě čekají.
Do San Alejandra, menšího městečka na hlavní a jediné silnici do Limy v tomto regionu, se dá dostat různými způsoby, já volím cestu colectivem, auto které posbírá lidi a jede se … Cesta tvá dvě hodiny, jede se v rytmu regetonu a na cestu před sebe je lepší se nedívat, pokud nechcete dostat infarkt.
Městečko leží v údolí, je to pouze jedna špinavá ulice s pár obchůdky, ale moje adoptivní rodinka bydlí 3 km za městem na kopci, proto ještě přesedám na motokár a přijíždím během chvilky do cílové destinace. Proč vlastně jedu chytat myšáky někam do dvě hodiny vzdáleného špinavého městečka? Je tu jeden z mála fungujících agrolesnických systémů, tento konkrétně s kakaem. Celý tento region je slavný produkcí kakaa a ještě ke všemu tu existuje sdružení zemědělců, kteří jsou podporováni právě v tom, aby neměli jen čistá políčka, kde sice roste kakao, ale nežije a neroste nic jiného, ale aby se snažili o částečné zalesnění. Proto vznikl tento projekt, aby se zjistili výsledky snahy, zda- li to zpět přináší ovoce (zvířátka). Mám zde ke studiu tři různé ekosystémy – kakaová políčka, zemědělské půdy bez stromů a sekundární prales. Takže tři čtvrtiny svého výzkumu strávím zde, na vesnici a poslední čtvrtina se týká primárního pralesa, to se přemístím do experimentální základny univerzity a budu vlastně na samotě u lesa.
Mamina, hlava rodiny, u které bydlím, má něco kolem 60let, řekla bych a má celkem osm dětí, nejstarší přes 40 let a nejmladší je 20let, jsou to 4 kluci a 4 holky. Doma bydlí už jen nejmladší Deizy a Goliat (vtipně měřící asi jen 150cm), ale ten studuje v Pucallpě, takže tu většinou není. Ale zbytek rodiny se svými rodinami, žije hned vedle a naproti, a všude okolo. Takže celá tahle komunita žijící za městem, je jedna velká rodina, 15 vnoučat, 80 slepic, 6 psů, no není tu chvíle klidu. Tato rodinka se živí zemědělstvím, každé z dětí zdědilo nějaká políčka a dnes a denně se o ně starají, kultivují, sázejí, sklízejí. Myslím, že máme i jeden z nejlepších domů v okolí, je dokonce do 1 metru zděný a zbytek je ze dřeva, což není vůbec standartní, většina domků má střechy z palmového listí a my máme dokonce plech! Kuchyně je postavena samostatně vedle domu a je to takové místo, kde se všichni scházejí, povídají a vše se tu odehrává. Panímáma neumí ani číst ani psát a pantáta je bezzubý kulaťoučký chlap, se kterým je sranda.
Dny tu ubíhají jako voda, ráno začíná v pět s východem slunce, snídá se polévka nebo rýže s něčím, dokonce někdy i něco jako krupicová kaše. V šest hodin už se odchází na políčka, v poledne je oběd – rýže s kuřetem a čočkou třeba, jindy špagety s kuřetem a fazolemi nebo rýže se zeleninou a tak podobně… Po obědě je hodinku odpočinek a jde se znovu na políčka a v šest už se stmívá, takže opět nějaká ta rýže k večeři, pokec u stolu, telka(ta tu nesmí chybět v žádné rodině) a v devět v deset jsou všichni tuhý. Minulý rok tu prý ještě neměli ani vodu, tak mám štěstí, že tu teče asi deset metrů od domu z kohoutku voda, takže do kuchyně se nosí kýble s vodou, ,,sprchuji ,, se u kohoutku tím způsobem, že na sebe liji z plastového kyblíčku vodu, tato luxusní ,,sprcha,, je oddělená od hlavní silnice jen černým igelitem nataženým do výšky asi jen 150cm, pro mě to znamená koupel po setmění nebo sejít 150m z kopce, kde je udělaná umělá studánka s průzračnou vodou, přímo uprostřed lesa, romantika! Takže spíše volím tuto variantu a mám to i s výhledem na protější kopec na krávy. O záchodu tu nemůže být ani řeč, když jsem ono místo poprvé viděla, řekla jsem, že tam v životě nevkročím a sama jsem udivená z toho, jak se člověk dokáže rychle adaptovat. Vypadá to jako kadibudka na první pohled i ,,vůně,, linoucí se odtud tomu nasvědčuje, ovšem je to taková kadibouda na arabský způsob, je tu jen díra do země, dveře nefungují, proto jsou tu opřené ještě jedny dveře, které si vždy musíte naaranžovat tak, aby vás všichni z hlavní silnice nepozorovali. Po setmění se tu vyrojí desítky švábů a také obrovských pavouků, kteří milují šváby. Jak já se těším na naší krásnou bílou mísu, hihi.. Ve venkovní kuchyni, která vypadá asi jako taková ta správná táborová, se vaří na ohni, přestože tu sporák je, ale do toho se musí kupovat plyn, takže levnější je oheň. U nás když nejdeme v jídle vlas, tak je to fuj, ale nevím, jak mám pojmenovat to, když z jídla vybírám mravence, červy a popel– už jsem to asi přestala vnímat! Jí se hlavně to co se vypěstuje a čeho je právě sezóna – ananas, mňam mňam, takový jsem u nás nejedla, banány, mango právě dozrává, papaya, brambory, zelí, fazole, čočka, rýže, vařené brambory, yuka, různé okopaniny, které ani neznám. Také vždycky panímáma vyběhne pro něco do zahrady a vykouzlí s nějakými kořínky třeba žlutou rýži, s bylinkami úžasné chutě, ze slupky od ananasu výtečný čaj! Ještě že teď není dostatek velkých morčat, jinak bych musela jíst i morčata a u toho smutně vzpomínat na své domácí mazlíčky z dětství. Mají je tu v kleci, jak králíky a čekají až dorostou. Prý až na Vánoce, tak snad se toho nedočkám. Pere se tu ručně v lavoru, používá se přípravek Clorax – něco na způsob Sava a vše se samozřejmě vylévá jen tak na zem, jak jinak…Ale pozor, jezdí tu každý den popeláři! To čumím…Pitná voda tu není, takže vše co se pije je musí převařit, tak jsem si se svojí spotřebou vody radši sehnala barel s vodou, který se dodává do škol a nemocnic a tak.. No a jakou má rodinka radost, přitom je to tak levné. Spát se tu dá jedině s moskytiérou, protože už takhle mě tu za živa žerou takové maličké mušky přes den, nejdou skoro ani vidět, ale tak strašně to svědí, že na sebe každý den naleju asi litr repelentu, ale i tak jsem samá červená tečka a škrábání se už je mou běžnou denní činností.
Jelikož se právě nacházíme na začátku zimy – pro vysvětlení - místní zima není o ochlazení, ale o tom, že je deštivá sezóna. Tak zhruba každý třetí den prší, ale pořádně a je příjemná teplota, pro mě tričko, pro místní svetr, ale když sluníčko vyleze, to je potom zlé, teploty vyšplhají i nad 40 stupňů. A protože je tu neustále vlhko, tak se potíte i z toho, že dýcháte, že někam jdete, i když je pod mrakem, stále se člověk potí. Natož pak pracovat v tomto prostředí. Když už jsem u toho deště, tak místní políčka nevypadají jako ta naše, ale jsou to kopečky nahoru a dolů, kde rostou stromy s kakaem, banánovníky, rýže, fazole, mezitím různé ovocné stromy, na zemi ananas, a když zaprší, tak je to vážně sranda. Ne jednou jsem se tu svezla z kopce po zadku dolů…A víte, že plod ananasu roste a zraje skoro rok a půl?
V pralese se už pohybuji docela obratně, první kny jsem tu chodila s nejistotou někam šlápnout, na něco sáhnout, ale myslím, že jsem se tu už zabydlela a jediné, čeho se bojím jsou hadi. Tarantule jsou většinou zalezlé ve svých temných dírách v hlíně, velká zvířata tu nejsou, hlodavci vylézají v noci, ptáci jsou super a zpříjemňují den a opice, které tu sem a tam poskakují po stromech mě pozorují se stejným zájmem jako já pozoruji je. Podařilo se mi za dvanáct dní odchytnout už přes deset zvířátek, od malých až po skoro metrová a osm různých druhů, což považuji docela za úspěch. Zatím jsem žádnému neublížila, ani žádné neublížilo mě, takže je to všechno prima.
Akorát přijela tu mou rodinku navštívit sestra pantáty se svým děckem a manželem a jsou odněkud z And, takže nejenže vypadají jinak, tak horsky, ale i jinak mluví, kučua. Místní jazyk Inků. Pantáta i panímáma ještě mluví oba kečua, ale jejich děti už ne…je to škoda, je vidět, jak tento jazyk pomalu mizí, mladí se ho prý učit nechtějí, protože ve škole mají španělštinu, v televizi také, všude kolem nich je španělština, kečua bude asi brzy mrtvý jazyk. A přitom to zní tak hustě…
Jak tu tak chodím z políčka na políčko a domů a na políčko, pořád dokola, tak přemýšlím nad tím jak tu ti lidé mají klidný život. Žádný stres, hlavně aby bylo dost jídla, vypěstovalo se dostatek všeho a jinak se tu nic moc neděje, nic moc neřeší. Tedy až na to, že tu dnes ráno byla vedle silnice jejich mrtvá kočka, srazilo ji auto, já spíš jen čekám, když rodina bydlí po obouch stranách této rušné silnice, kdy tu srazí kamion některého z těch malých špuntů, kteří pořád přebíhají bosky sem a tam. A nebo kdy mě hrábne z rámusu z těch kamionů, od 4 od rána do noci, jezdí mi v noci 5metrů od hlavy. A když bych spočítala kolik tu denně projede kamionů naložených dřevem, prkny či trámy, tak mi hrábne dvakrát, to je všechno dřevo z Amazonie!
Pokud jestli jste se někdo pročetl až sem, tak tedy klobouk dolů, protože, když po sobě čtu tu slátaninu, co jsem dala dohromady, tak si říkám že jsem už asi poznamenaná po těch 12 dnech tady tím že jsem vypnula ten malý bochánek v hlavě a pracuji teď jen rukama(dokonce už mám i puchýře od mačety), mozek je na prázdninách! A tento tmavý pokoj ve kterém sedím, spím, bdím, bádám, píši mi asi ani neposkytuje příliš inspirace. No snad se příště polepším!