Pucallpa – město v Amazonském pralese bez pralesa
Ač se to vůbec nezdá, čas běží jako o život a já jsem již 10 dní v Peru. Poslední vyprávění (jestli se to tak dá nazvat) jsem ukončila příjezdem do Pucallpy, kde mě na autobusovém nádraží čekala virtuální kamarádka, studentka naší univerzity Hanka. Naštěstí jsme se tu ještě stihly potkat alespoň na tři dny před jejím odjezdem zpět do Čech a Hanka se srdečně ujala role místní průvodkyně, předala mi snad všechny její pětiměsíční zkušenosti a informace, které bylo možné vtěsnat do třech dní. Teď Hanku nahradil Honza, který má hotový svůj sběr dat a přemýšlí, jak naložit se zbylým časem, tak tu aspoň nejsem sama, Honza za chvíli odjede, ale již v listopadu by měl přijet zase jiný student od nás z ČZU.
Zabydlela jsem se velice rychle v našem univerzitním domečku, který je na místní poměry luxusně vybaven. Má klimatizaci, při které člověk neslyší vlastního slova, má sprchu se studenou vodou, telku s jedním funkčním programem, lednici s mrazáčkem, kde funguje pouze mrazáček, ale tak špatně, že zastupuje funkci lednice a dokonce máme i pračku společnou pro všechny tři domečky, které tu jsou a když chceš prát, musíš si donést lavor, kterým naplníš pračku vodou, protože přítok vody do pračky nefunguje, takže každé vypouštění a znovu napouštění vody se musí udělat ručně, je to taková napůl manuální a napůl automatická pračka. Ale myslím, že můžeme být velice rádi, za to co máme, obzvlášť, když tento domeček je pouze a jen pro studenty ČZU a můžeme tu bydlet zadarmo.
Myslím, že charakteristika funkčnosti věcí vystihuje vlastně vše… nic nefunguje, tak jak má, i když by mohlo! Proč je to tak? To se mě neptejte. Působí to na mě tak, že lidé nechtějí pracovat, když se něco rozbije či něco nefunguje, tak se to vymyslí jinou cestičkou okolo, jak to bude fungovat, jen aby se to nemuselo opravovat nebo to nějak řešit. Od té doby co jsem přijela, tak je na univerzitě stávka, zaměstnanci chtějí přidat peníze, ale v některých třídách se učí, jinde ne, něco je otevřené, něco zavřené… No a když už v pátek skončila stávka, tak pro jistotu je v pondělí fiesta, nějaký místní svátek svatých, aby se opět nemuselo pracovat!
Pucallpa je nesmírně prašné město, hlavní město regionu Ucayali, asi s 20 tisíci obyvateli. Hlavní obživou je zde očividně obchod se dřevem, protože už v širém okolí 100 až 200km jsou všechny primární lesy vykácené, tak se stále kácí hlouběji a hlouběji v pralese na řece Ucayali a dřevo se plaví sem do Pucallpy, kde se zpracovává a odváží do Limy a k vývozu. Nejsmutnější je potkat se zde se studentem zemědělství, který akorát dokončuje diplomovou práci a měl by sám vidět, jaký obrovský problém je tu s úbytkem pralesa a všech živočišných i rostlinných druhů a tento člověk vám v devět večer řekne, že musí běžet. -A kam? – No, táta posílá zásilku dřeva, tak to musím jít přebrat. – Teď večer? To je nelegální dřevo? – Jojo je, ale tak chápeš, musíme se nějak uživit… Co na to může člověk říct? Je to smutné, ale asi je to tak. Místní policajt má výplatu 500 solů, což je 3800Kč. Na vykácené půdě se pěstují velice intenzivně různé plodiny, a čerpá se z půdy bez rozmyslu tolik živin, že půda velice rychle degraduje a neroste na ní nic. Právě proto tu vznikají takové projekty, kterého se i já účastním. Můj výzkum zde je založený na tom, že porovnám množství hlodavců a dalších drobných savců v primárním pralese, sekundárním lese a na agrolesnických kakaových políčkách, což jsou políčka, kde kromě kakaovníků jsou sázené také různé druhy stromů, které prospívají k revitalizaci půdy. Mělo by se ukázat, jestli tímto způsobem zemědělství je možné zachovat druhy, které se vyskytují v primárním pralese a už se neobjevují v sekundárních lesích,a nebo zase v závislosti na plodině, která se pěstuje, je možné přilákat jiné druhy drobných savců, na které jsou navázané zase jiné druhy živočichů a rostlin. Zjednodušeně řečeno… Ale je to velice důležité téma, protože po celém světě (v Africe, v Asii a hodně i zde v Latinské Americe) se pěstuje obrovské množství kakaa a kafe, což jsou plodiny, které velice dobře snáší stín a tím pádem kolem sebe i mnoho jiných rostlin a stromů, tak proč toho nevyužít ve smyslu zachování biodiverzity?
Pro grignu (bělošku - hanlivě řečeno, ale nikdo mě tu jinak nenazve), jako jsem já je velkým zážitkem zajít na místní trh. Protože jsme v místech, kde ještě vládnou šamani, léčitelé, bylinkáři a koka na trhu je možné najít různé odvary, kůže, kůry, byliny a pokud víte, na co ze zeptat, pod pultem těchto stánků se najde vše. Byla jsem sama svědkem hned první den díky Hance a její vášni k marihuaně, jak jednoduše se tu takové věci shánějí a že záleží jen na tom, co je libo, nic není problém. Kokain, marihuana, listy z koky, alkohol z koky, ayahuaska a mnoho dalších věcí. Chceš se pročistit a mít seanci s ayahuaskou? Není problém … Chceš se vydat za šamanem a vyléčit se z nějaké zlé nemoci nebo třeba z depresí? Chceš se naučit přírodnímu léčitelství? Vše se dá zařídit a ty možnosti tu jsou? Lidé zde ví, že třeba tři dny po proudu řeky je ten a ten šaman a ten, že ti pomůže. Neměla jsem ještě moc příležitostí a času dozvědět se o těchto zajímavých šamanských a indiánských věcech více, ale i z pár hodin vyprávění a vyzvídání je mi jasné, že možnosti tu jsou, ale že ty úplně původní a originální způsoby, tradice a kmeny v důsledku globalizace zanikají. Ještě jedna zajímavost – je tu univerzita přímo pro indiánské studenty, přicházející z pralesa, kteří třeba nemluví ani španělsky, ale jejich původním kmenovým jazykem, hlavním cílem této školy je přesvědčit studenty o tom, že to že jsou indiáni neznamená, to že jsou méněcenní, ale naopak je snahou jim ukázat, jak důležité je zachování jejich kultury, zpěvů, jazyka, receptů, medicíny a nakládání s tímto vším. Problémem prý je, že studenti jakmile objeví kouzlo města, že se pak nechtějí už vracet do pralesa, kde není elektřina, voda, telefony, počítače, prostě jen příroda…
Jistě je důležitá informace o tom, co se tu jí… To co je nejlevnější! To znamená, že každé jídlo je základ rýže, juka, opečený nebo osmažený platanos (místní banán určený k vaření), fazole či čočka, výborné druhy ryb, kuře, vejce, čančo – prasátko a vždy šťáva z nějakého ovoce (z manga, z maracuy, cocony, číča z černé kukuřice, apod.). Menu s polévkou, hlavním chodem a pitím tu seženete od 25 Kč, to se vyplatí, ne? Stejně v těch vedrech nemá člověk ani chuť jíst více než jednou denně teplé jídlo… A za stejnou cenu, protože je to zde zcela běžné (ale nelegální), zde seženete želví maso, želví vajíčka, kajmana a jiné.. A rostou tu spousty tropického ovoce – papaya, mango, aguaje, guanabana a mnoho názvů, které jsem v životě neslyšela, ale všechno je to mňam mňam!
Měla jsem tu poctu se zde setkat s českým velvyslancem, protože nedaleko odtud se otvírala sušička ovoce a lis na ovocné dřeně a šťávy, je to opět projekt pod záštitou naší univerzity, proto když se slavnostně toto místo otvíralo, byl pozván český velvyslanec. My jsme se o tom dozvěděli díky naším peruánským konexím a tak se nasedlo na motorku (kterou nám tu ČZU pořídila, bez motorky se na mnoho míst vůbec nedostaneš) a vyjelo se do vedlejšího města. Řídil Honza, naši peruánští kamarádi před námi a jelo se… No musím se přiznat, že jsem musela porušit za těch pár dní, co tu jsem, už mnoho ze svých zásad. Na motorce bez helmy a v sandálech, prostě po peruánsku… Ale vždy mě uklidnil pohled na motorku se 4 pasažéry, máma, táta a dvě malé děti bez helem ještě bosky, a pomyslela jsem si,že snad tak nehřeším. Také jsem se už naučila řídit naše školní enduro, no a abych měla památku, tak jsem si vypálila obrys motoru na nohu, hihi, telátko no, co byste ode mě čekali… Jo a jinak to co pojmenovávám motorkou, to je prostě něco na dvou kolech, co jezdí, ale do motorky to má daleko…Jezdí tu velice vtipná vozítka, nikdo nemusí mít technickou kontrolu, tak se jede čímkoli co šlape! Naše univerzita je 6km od centra, ale u hlavní brány do školy je rušno a člověk si zde vždy chytí motokár (tuktuk) jedoucí do centra, a nebo levnější auto, které vás nabere na zamávání a vyhodí, kde potřebujete.
Jejda, to jsem se zase rozepsala, už by to stačilo, kdo to má všechno číst, že? Tak jen ještě plány pro následující dny (vlastně měsíce). Zítra vyrážím směr San Alejandro, což je dvě hodiny autem od Pucallpy, je to místo, kde proběhnou ¾ mého výzkumu. Mám zde kakaovníková políčka i sekundární les. Je na čase začít makat, když už mám veškeré vybavení, jako gumáky, mačetu, buzolu, zkrátka vše nezbytné do peruánské přírody, ráda bych do Vánoc měla hotovo! V San Alejandru budu bydlet u místní rodiny, již jsem měla tu čest s paní domácí, která má osm dětí, ale budu mít tvůj pokojíček se závěsem místo dveří, je to jedna z lepších rodin, mají dokonce i vodu a elektřinu, takže se moc těším. Zde mě čekají nyní 2 týdny práce, pak se přemístím na univerzitní experimentální základnu do primárního pralesa, kde strávím 10 dní, následně další měsíc v mé náhradní rodince a opět 10 dní v primárním pralese. Takový je můj rozvrh na další dva měsíce! Proto se s vámi loučím a sama nevím na jak dlouho, protože i přes to, že jsem si koupila USB modem, to není záruka signálu!
Takže lovu zdar!