Panama City

20.07.2011 07:35

Víc bláznivé přivítání od Panama City jsem si ani přát nemohla! Přemýšlím, co vše napsat, aby moji rodičové a prarodičové nejmilejší nedostali infarkt!

Začalo to všechno v pátek ve tři hodiny odpoledne, když jsem nasedla v El Valle na minibus a odjela do hlavního města s úsměvem na tváři a plná očekávání. Byla jsem domluvená přes Hospitality club s jedním velmi doporučovaným seniorem na ubytování, napsal mi ulici a že jeho apartmán se nachází naproti restauraci Greenhouse, a že mě bude očekávat kolem sedmé hodiny večer, jak jsem mu předem napsala. Přijela jsem do P. C. ve třičtvrtě na šest na nejmonstróznější autobusový terminál, který jsem kdy viděla… Než jsem se zorientovala, vytoaletovala a nasedla na správný autobus do centra mi trvalo skoro 40 min. Začalo se stmívat a já si uvědomila, že v autobuse nikdo nehlásí zastávky. Uchopila jsem svého průvodce a začala se orientovat v mapě města., abych aspoň trochu tušila, kde jsme a kdy musíme vystoupit! Cesta do centra byla ucpaná natolik, až se zdála být nekonečná… Sakra, město je ještě trochu větší než jsem si myslela. Nestihnu vystoupit a tato chyba mě stojí půl hodiny chůze v sedm večer temným hlavním městem. Aby toho nebylo málo, začíná pršet. Jde tak temnými a prázdnými ulicemi, že se zde snad ani zloděje bát nemusím, co ten by tu dělal? 

Konečně nacházím v půl osmé ulici a budovu pana Marca. V tu chvíli mi dochází, že nemám číslo zvonku. No nevadí, je jich tu jen 14, tak začínám zkoušet jeden po druhém… ,,Hola, bydlí tam pan Marc? Nebydlí? Promiňte…Hola? Znáte pana Marca, ano, ano bydlí v této budově…Neznáte, ok L Bueonas noches,….“ No nakonec schází ke dveřím velmi ochotný pán, který mi říká, že jsem si jistě spletla dům, že zde nezná žádného pana Marca, ale že mu můžeme zavolat… Voláme mu dvakrát, ale má vypnutý telefon. No pan mi nabízí, že mě kamkoli odveze, že mě přeci nenechá jít takhle pozdě někam samotnou. Vysvětluji mu, že kousek je hostel, že to zvládnu. První velmi ochotný pán v hlavním v městě. Venku vše ještě obcházím a na pana Marca jsem pěkně naštvaná, to ale ještě nemám nejmenší tušení, jak mi zkomplikuje život!

Ptám se taxikáře, jestli mě hodí do hostelu, nechci absolvovat další půlhodinovou procházku nočním městem a již znám z určitých zdrojů, že se platí dolar až dolar a půl za cestu. Taxikář nemá tušení, kde je má ulice s hostelem, nakonec ji nacházíme, ale hostel tam již není, taxikář mi doporučí jeden velmi dobře známý hostel a odveze mě k němu, jedeme téměř přes celé město sem a tam a já jsem ve střehu, protože nevím, co mám čekat sama v noci… Ale taxikář je natolik slušný, že po mě po této superdlouhé jizdě chce skutečně jen dolar a pul a ještě mi nabízí, že na mě počká, kdyby bylo obsazeno. Odmítám s vědomím, že není možné, aby bylo úplně obsazeno. No mýlím se, dostávám tip na další hostel, kam se recepční nemůže dovolat, beru další taxi a jedu opět na opačný konec města. Hmm, divné, v hostelu je úplná tma, vrátný mi vysvětluje, že nejde proud… Mladá potetovaná holčina mi ve velmi stylovém hostelu plným mladých lidí oznamuje, že mají plno a píše mi při baterce na lísteček adresu hostelu, který je prý dnes jediný ve městě volný…Hostel Jungla, Via Argentina, to snad ne, to je ta samá ulice, kde jsem měla bydlet u pana Marca J Neuvěřitelné, paradoxně se vracím opět taxíkem do místa činu… Hledám, hledám, ptám se, je deset hodin večer a nenacházím, začínám propadat bezmoci… Aspoň že už neprší! Hledám podle průvodce v blízké ulici další pension, ale není tu, rok vydání průvodce 2007… Hm, možná tím to bude! No tohle není vážně moje noc… Normálně nikdy nejezdím taxi, ale tento večer chytám již čtvrté a začínám přemýšlet nad nocí na ulici…. Řeknu řidiči, ať mě zaveze do čtvrtě, kde jsem viděla spoustu hotelů, je to v centru a jistě někde něco najdu… Vyhazuje mě u jednoho hostelu a …??? Plno… Skoro už natahuji slzy a ptám, se kam mám jít, pán mě posílá naproti přes ulici do dalšího  hotelu. No radši už ani nebudu psát, co mi bylo řečeno na recepci…je tři čtvrtě na jedenáct a já recepčnímu vysvětluji celou svou příhodu a prosím ho ať mě nechá přespat kdekoli… Najednou si uvědomí, že mají jeden pokoj v rekonstrukci, ale že tam vůbec nic není, ani postel, ani nábytek, prostě nic… Já jako správný cestovatel mám sebou můj maličkatý spacáček a prosím ho skoro na kolenou, jestli tam mohu přespat, že je mi jedno, že na zemi, hlavně se střechou nad hlavou! Volá šéfové, smlouvá o ceně a konečné rozhodnutí je: ANO! A ještě neplatím jako normální hosté 50 dolaru, ale jen deset…. Recepčni si asi o mě mysli, že jsem pořádný exot, ale během chvíle mi do pokoje s krásnou koupelnou přináší ještě matraci a povlečení, takže se nakonec vyspím naprosto královsky. Je to již třetí ochotný muž v nočním P. C.

Ráno v osm hodin vyrážím do ulic, chci stihnout co nejvíce a hlavně si včas někde rezervovat ubytování. Omrknu blízký krásný kostel a mířím na autobusovou zastávku, abych vykompenzovala včerejší taxíkování. Ještě ani nestačí přijet autobus a na zastávce mi zastavuje Jeep s pánem kolem šedesátky, který mi anglicky nabízí, že mě hodí do centra .. Nejistě se prám, proč by to měl dělat a on mi vysvětluje, že jede z kostela a že to má při cestě. Nevím, co to dělám, ale nasedám, kudla v kapse připravená J Pán se rozpovídá, jak žije sám a jak jezdí pravidelně do kostela, a že má rád psi a koně, ať se nebojím. Nakonec mě odveze přesně, kam potřebuji, ještě mi nabízí, že u něj můžu spát, což s díky odmítám a uvědomuji si, že mám asi poslední dny štěstí na lidi! Procházím historickou část města a vcházím do Turistické policie si vzít lepší mapu města a při té příležitosti se ptám seržanta jestli by mě nevysvětlil cestu k katedrále. ,, No jistě slečno, my akorát jedeme poblíž autem, tak Vás tam odvezem!“ Hihi, nikdy bz mě nenapsalo, že pojedu policejní dodávkou s dvěma nejhezčíma policajtama v Panamě, kteří se ze mě snaží vytáhnout co nejvíce informací a nakonec dostávám na památku číslo jednoho z nich J Také si stačím vyslechnout příběh zatčené guatemalské slečny, která si mi stěžuje, že ji neprávem zatkli, že na ní někdo v hostelu někdo něco nastražil a jestli bych jí mohla pomoci. Radím ji obrátit se na ambasádu, protože má nárok na jeden hovor a právníka. A slibuji ji, že v hostelu, kam jsem měla dnes zamířeno, vyřídím, že si brzy vyzvedne věci.

Procházím město, památky, šokující ulice s lidmi sedícími na ulicích před svými domy s obrovskými reprobednami poslouchající latinské rytmy. Některé ulice vypadají jako z nějakého krásného evropského města a jen zatočíte o ulici dál, připadáte si jako mezi slamy. Neuvěřitelné rozdíly na pár metrech čtverečních. Teplota ve městě se zvedá k bodu nesnesitelnosti, jsem totálně propocená a tahám sebou těžký batoh. Mířím kolem poledne do hostelu, abych si zde aspoň odložila a trochu se schladila. Vzkazuji v hostelu vzkaz od guatemalské zatčené slečny. Je mi řečeno, že nemají místo… Nechce se mi věřit, ptám se ještě jednou a recepční mi vysvětluje, že jestliže jsem kamarádka té zatčené, že nechtějí mít problémy, že už v hostelu byla dvakrát policie a že to co ta slečna provedla je hrozné. Vysvětluji, jak vše bylo, že rozhodně ona není má kamarádka, dochází mi veškeré spojitosti a říkám si jak mě slečna šikovně obelhala, mrcha jedna, jistě už má mnoho zkušeností a to jí je jen devatenáct. Nakonec po dlouhém ospravedlňování se dostávám pokoj s dvěma palandami a zjišťuji, že jsem v pokoji zatím úplně sama…No a pak že nemají místo! Odpočívám, chladím se a vyrážím s hladem do té nejrušnější části města. Avenida Central, je ulice jen pro pěší a nic takového jsem taky snad ještě nezažila. Desítky a desítky obchodů s oblečením, sekáče, elektronika, kosmetika, boty, jídlo a na ulici prodává každý, co vyrobil, uvařil, upekl, připravil! Neskutečné mravenčí hemžení, spousta hudby, mnoho žen z kmene Kuna, které mají tradiční barevné oblečení a na nohou a rukou desítky korálkových náramků. Jejich rysy jsou naprosto odlišné od té okolné směsice lidí. Dochází mi, že jsem v té kulturně nejpromíchanější zemi, kterou jsem navštívila. Jsou zde spousty černochů, míšenců, místních lidí podobajících se okolním státům, všichni jsou tmaví- někdo víc a někdo míň, černovlasí, malí, velcí, skoro všichni neskutečně tlustí. Uvědomuji si, že jsem jediná bílá na ulici a že to dělá docela pozdvižení. Kupuji si na ulici naporcované mango, churros a blumy na večer. Projdu vše, nakouknu i do jednoho obchodního domu, abych si udělala obrázek o této rozvojové zemi a jsem v šoku. V oddělení masa si musíte vytáhnout lísteček a jsou zde židličky, abyste mohli tu půlhodinu čekání přežít v klidu. Lidi nakupuji ve velkém, Nacházím zde normálně půlené máslo, nijak nepřikryté, sýr do toastů si můžete koupit i po kusu, regály jsou plné pidibalíčků chipsů asi sta druhů, pitíček v krabičkách  s brčkem a  džusů plechovkách, takový výběr o kterém se mi nikdy ani nezdálo. Národní jídlo je rýže s čímkoli, to znamená, že se zde dají najít pytle rýže třeba i po deseti kilogramech, ale jen jeden druh špaget, dva druhy předraženého mléka a jeden druh 1,5 litrové vody za 1,5 dolaru… Pak nemají ti lidé být tak tlustí, když se tu prodávají takové hnusy!

Noc trávím ve stylovém hostelu, plném mladých lidí, je tu společný obývák se pohovkami, internetem, všichni se baví, popíjejí a vládne tu skvěla atmosféra. Nakonec spím na pokoji s velmi zvláštním guatemalským párem. Ráno opět vyrážím brzy do ulic, lehce prší a já mířím směr Zdymadla Miraflores v Panamském průplavu. Jedu místním autobusem asi 10 km za město za 40 centů. Jak nakonec zjišťuji, jsem jediná, kdo přijel autobusem, všichni jezdí taxíky a minibusy, ale já mám aspoň nezapomenutelný zážitek ze starého amerického školního autobusu – které tu nazývají Rudý ďábel, kde na sedačce pro dvě děti, sedí tři dospělí apod. J Zdymadla funguji od 9-11 hodin jedním směrem a od 13-15 hodin druhým směrem, dozvím se nějaké informace o tomto velkolepém projektu z promítaného vida a také navštívím perfektně udělané muzeum. Tato zastávka se mi velmi líbí.  Jinak už se nic extra neděje, myslím, že předchozí den jsem si vybrala vše zajímavé.

Odjíždím z města plná smíšených pocitů, ale myslím, že jsem si to naplno užila! Nyní se na mě dobývá nějaká nemoc, ale zatím ji statečně zabíjím čajem s citronem, je to jistojistě těmi jejich klimatizacemi naprosto všude.

Panama city je město mnoha tváří, má svou historii, své desítky mrakodrapů, místa kam by se radši z bezpečnostních důvodů nemělo chodit a milé lidi. Je horká a přitom chladivá častými dešti, je u oceánu a u vjezdu do Panamského průplavu. Je plná aut a obchodů, kde si stejně nikdo s ničím neví rady, je prostě naprosto bláznivá!