Méně zážitků a více filozofování
Mé setkání s hadem mělo ještě další pokračování, kdy jsem byla upozorněna podle fotek na Facebooku, že se nejedná o korálovku, ale o jedovatého korálovce jihoamerického (děkuji Lukáši!) a také místní kamarád, který mě přišel zachránit od hadice přiklopené lavorem v mé zahrádce, mě ujistil v tom, co jsem již věděla. Ale srdce zabít tak krásného hada, když ani on nezabil mě, jsem neměla – místní zabíjí všechno, buď protože to je k jídlu, a nebo protože to je jedovaté zvíře. Tak jsme koštětem vyvedli hada z domu ven a ten si žije dodnes šťastně a spokojeně. Za to já jsem zase tak spokojeně následující týden nežila… Polapila mě určitá paranoia, že jsou všude hadi a prohledávala jsem postel, než jsem šla spát, oblečení a boty než jsem si je nazula, už jsem začala dokonce i na doma nosit žabky, abych náhodou na něco nešlápla a vytvářela jsem si všemožné i nemožné iluze. No to je tak, když má holka z města odvahy na rozdávání, dokud na ní první potencionální nebezpečí neudělá BAF! Možná to byl jen signál k tomu, abych se probudila ze své lehkomyslnosti a začala brát věci trochu vážněji. Kdo ví? Já jen vím, že jsem se ocitla v hodně zvláštním rozpoložení a chvíli jsem se nechala unášet na vlnách své bujné fantazie, dnes už opět bosá sedím na zahrádce s klidem na duši a chytám internetový signál.
A co že jsem to poslední dva týdny dělala? Po příjezdu z pralesa jsem si aktivně hned vyprala a připravila si věci na zabalení do San Alejandra, kde budu pokračovat v odchytu. Ale jelikož jsem zjistila, že nestačí k odchytu a sběru DNA vzorků jen povolení od univerzity a až na závěr povolení k vývozu vzorků, ale že je potřeba podstoupit tři různé druhy povolení, tak jsem musela změnit plány a dát se do papírování. Dostat se v Peru k nějakým informacím, to téměř nadlidský úkol. Věděla jsem předem, že cestě do Limy se nevyhnu, ale podle místních kancelářských krys jsem měla jet do Limy pro formuláře a pak tam jet znovu s již připravenou dokumentací. Nezbývalo mi nic jiného, než být neodbytná a vysvětlit na pobočce ministerstva zemědělství v Pucallpě, kde sedí 10 inženýrů a popíjí kávu, že existuje telefon a email, jestli by nemohli zavolat do Limy, když sami nevědí a zjistit mi, jaké dokumenty potřebuji a nechat si je poslat na email. Výborně, ještě ten den jsem se k těm dokumentům dostala a mohla jsem je začít vypracovávat. Po třech dnech strávených u počítače, překládání metodologie, cílů mé práce a vkládání různých dokumentů a map jsem se dobrala k dvaceti stránkám docela dobře vypadající žádosti. No, a jelikož byl pátek, bylo by nesmyslné jet do Limy o víkendu, kdy na ministerstvu nikdo není a hlavně se u nás na univerzitě konala oslava výročí lesnické fakulty, kde jsem samozřejmě nechtěla chybět!
Takové fakultní výročí probíhá asi následovně: nejdříve se hraje fotbal, různé týmy studentů , profesorů, pracovníků z pralesa... Pak všichni dostanou zadarmo krabičku s jídlem, jak jinak než typické peruánské jídlo – kuře, rýže, brambor a trocha salsy, jako základ do žaludku před popíjením, jsem to shledala jako dobrý nápad. Všichni jí ve stole či sedí na zemi a jí se rukama. Na venkovním basketbalovém hřišti začíná hlasitě hrát typickou místní hudbu asi padesátiletý DJ. Popíjí se pivo (1 flaška 650ml se posílá v kruhu asi 10 lidí), ve skupinkách se povídá a později i tančí. Latinskoamerická hudba mě také nenechává chladnou, ale nejprve mám strach ze všech těch zvědavých párů očí sledující mě celé odpoledne. No ale nakonec sbírám odvahu a začínám také tančit – jak jinak než v párech, vždy muž a žena, nikdy celá skupinka, jak jsme zvyklí u nás. Naštěstí mám po boku kamarádku Cinthyi, která se jako správná Peruánka vrtí velice ladně do rytmu salsy. Užíváme si spoustu legrace a tančíme tak dlouho, dokud únavou necítíme nohy. Do domečku se vracím ještě před půlnocí s krásným uspokojivým pocitem. Bylo mi totiž řečeno, že jsem první cizinka, která se odvážila tam s nimi tančit a dokonce jsem byla i pochválena i za svůj tanec – asi proto, že viděli také jiný druh pohybu.
V neděli na večer odjíždím do Limy, tentokrát jsem připravena na zimu v Andách, nejvyšší bod, kterým projíždíme je 4 818m.n.m.. Autobus je sice, řekla bych, téměř luxusní, ale vyhřívání pravděpodobně nemá. Sehnala si místní růžovou pilulku na vysokohotskou nevolnost, kterou mívám,a vida, zabírá to! Po 18 hodinách přijíždíme do šedé a chladné Limy, je deset hodin ráno, vyrážím do hostelu, který jsem našla na netu jako levný, čistý a velice dobře hodnocený. Navíc je kousek od ministerstva, kam mám později namířeno. Hostel mě mile překvapuje, sprchuji se po 6 týdnech poprvé v teplé vodě a přemýšlím nad tím, jak jsem zhýčkaná naším běžným evropským standardem, ale nemůžu si pomoci, po té dlouhé cestě, je ta teplá voda jako balzám na duši. Navíc v Limě je asi tak o 15 stupňů méně, než jsem zvyklá v Pucallpě. Navlíkám na sebe kromě ostatního také šálku a svetřík a vyrážím se prát s místní byrokracií.
Uvědomuji si jak se v tomto sedmimilionovém městě pohybuji s lehkostí, jako bych právě přijela do Prahy, naskakuji do městské hromadné dopravy bez stresu, což je možná zapříčiněno tím, že je tu pouze směr autobusu sever a jih a různé linky, ale všechny staví v zastávce, do které právě potřebuji. Na ministerstvu se po osobní prohlídce a zanechání svého pasu na recepci dostávám k člověku, který vystavuje povolení ke sběru DNA vzorků. Vysvětluje mi, jaké mám chyby ve své dokumentaci a já mu vysvětluji, že jsem postupovala podle formuláře a že je to kompletní. Po krátké výměně názorů, kdy už to nevydržím a říkám mu, že v Peru prostě nic nefunguje, se na mě tento Oskar usměje a říká: Já vím! No nakonec zakopeme bojovné zbraně a dobíráme se k nějakému řešení. Musím dokument doplnit ještě o pár papírů a dostávám další formulář, který je prý novým nařízením a prostě to musí být. Každý dokument trvá schválit 30 pracovních dní. Loučím se s Oskarovým kontaktem ve svém diáři a upozorňuji ho na to, že budu neodbytná, dokud mi to povolení nedá. Opět se směje…
Procházím se celé odpoledne ulicemi Limy, unavená po cestě a zmatená faktem, že budu muset opět sedět a vypisovat nějaké formuláře, ale řekla jsem si, že to prostě nevzdám, já ten místní systém prostě přeperu! Moje první návštěva Limy na konci srpna měla úplně jiný nádech, stejné počasí, stejní lidé, stejné budovy, ale jiný pohled Lindy. Je to tím, že jsem si tu v Peru už zvykla? Nečekám na každém rohu zloděje, znám jejich způsoby a již vím co očekávat. Najednou se mi tu líbí a jako bych se vznášela na Aladinovo koberečku proplouvám tím ,,nebezpečný,, městem, jak se o něm tvrdí. Uvědomuji si, jaké jsou tu šílené rozdíly v každé čtvrti města. Část, kde se nachází ministerstvo, je čistá, s nádhernými domečky jako z filmu, garáže na dvě auta, ukázkové předzahrádky, dále procházím obchodní částí, kde je jedna banka vedle druhé, kanceláře, výškové budovy, drahá auta, všude ochranka, drahé kavárny a restaurace, následuje zóna s obchodními centry, stejnými na které jsme zvyklí v Evropě, McDonald, Starbuck, Guess, Ripley atd atd… na ulicích krásně upravené dámy, pánové v oblecích.. Proč to vše píši – právě jsem přijela z míst, kde neteče ani voda, kde lidé pijí vodu z řek a živí se tím co vypěstují a je pro ně velice kuriózní moje dotyková Nokie. Na druhé straně se ocitám ve světě téměř modernějším a luxusnějším, než je naše hlavní město. Dostávám se pomalu do historického centra Limy, kde už to znám z předchozí návštěvy, koloniální budovy, obchodníci, katedrály, žebráci a troubící taxíky.
Do hostelu přicházím uťapkaná a přemýšlím, že napíši pár emailů, přečtu si zprávy, co se děje ve světě a zapluji pod pořádnou peřinu (což mě velice láká, nebudu se celou noc potit pod pouhým prostěradlem). No ale nakonec zjišťuji, že noční směnu v hostelu má velice sympatický mladík, tak se s ním dávám do hovoru, popíjíme pivo a uvědomuji si, že jsem se dlouho s nikým takhle nezasmála (abych někoho z vás neurazila, mám na mysli při osobním rozhovoru, se spoustou z vás se velice nasměji přes skype, email, či FB!!!). Spát jdu sice až po půlnoci, kdy se mi oči klíží únavou, ale s novým přesvědčením, že ne všichni Peruánci jsou mrňaví a stejně divní, ale že jsou i tací, kteří jsou v pohodě, zábavní a vyšší než já! Woow to je zjištění…
Ráno se probouzím brzy, jak jsem už v Peru zvyklá, užívám si chutné snídaně, která v ceně a vyrážím ještě proběhnout pár míst, kde jsem nebyla, než mi jede autobus zpět Pucallpy. Koukám po nějakých obyčejných keckách stylu Converse, ale bohužel nenacházím nic zajímavého za rozumnou cenu a ty moje milované kecky s dírami v podrážce už mi pomalu říkají na shledanou! Nasedám v jedenáct hodin do poloprázdného autobusu, zabírám si svou vlastní dvousedačku v zadní polovině autobusu a vyrážíme opět směr Andy. Tentokrát mám tu čest vidět hory za denního světla, je to nádhera, vesničky v horách, spousta jezer, lidé v péřových bundách s čepicemi na hlavě, lamy všude okolo, děti s úplně jinými rysy tváře než mají lidé v údolí – dala bych ruku do ohně, že mluví pouze svým jazykem kečua. Stavíme párkrát na jídlo či jen vybíhačka před autobus, vystrčení zadku směrem k silnici a jede se dál. Cesta ubíhá jako voda a já přijíždím ve tři hodiny ráno do Pucallpy.
Můj výlet trval 50 hodin, 36 hodin v autobuse, 6 hodin regulérního spánku, dvakrát překonání nadmořské výšky z nuly do téměř 5km, teplotní rozdíly 40 stupňů, v horách mrzne, v Pucallpě typické čtyřicítky… Výlet k nezaplacení, a i tak jsem si ho nesmírně užila! Já prostě miluji dopravní prostředky a přemísťování se z místa na místo!
Druhý den se dozvídám, že se opět nepracuje, protože je extrémní nárůst případů horečky dengue v celém kraji a že se musí všude co nejvíce eliminovat volně přístupné vodní plochy, kde se komáři přenášející horečku dengue rodí a rozmnožují. Sbírají se odpadky, zakrývají se různé barely, nádrže, odvodňují se louže, jezírka strouhy se stojatou vodou… No i já si všímám, že je všude v okolí podstatně více komárů. Musím si dávat bacha, je to prý velice agresivní druh horečky dengue, který tu běžně nabývá. Nemocnice jsou plné k prasknutí a už zemřelo za poslední týden 6 lidí.
Ač si to chci či nechci připouštět, uvědomuji si, jak tu začínám být šťastná. Ovšem jako všude, kde už se cítím více vítána, zvyknu si a pochopím mentalitu místních lidí i to jak k nim mám přistupovat. Zkrátka už ze mě není Alenka v říši divů…. Už je ze mě Linda v Peru, co nasedne na motorku a jede si zařídit věci do města, ví kam jít, co jíst, kde si dobít kredit, Linda co pozve kamarádku na film a víno i ta co si poseká mačetou na zahrádce trávu, aby ji nenavštívilo více korálovců. No bude to jistě tím, že jsem tu již déle než 6 týdnů.
Zítra odjíždím do San Alejandra pokračovat ve své práci. Po těchto dvou ,,proflákaných,, týdnech, kdy jsem byla opět v civilizaci, se přemístím do míst, kde se vaří na ohni, koupe se za plachtou plastovým kyblíkem a bez mačety se prostě nikam nevychází!
Přeháním, ale něco na tom je, věřte mi!