Klapka, střih - San Alejandro podruhé!
Ve chvíli kdy píši tento článek, jsem v San Alejandru již třetím týdnem. Ano v plánu byli dva týdny, ale jsem v Peru, takže plány se mění z hodiny na hodinu a já musela ty své opět změnit, kvůli pracovníkům v Macuy – v pralese, kteří mají v těchto dnech nějaké školení. Nezbývalo nic jiného než pokračovat v práci zde a posunout přemístění do pralesa o týden déle. Nejenže mě Peru učí toleranci a trpělivosti (což jsou zrovna dva rysy mého charakteru, kterými bych se chlubit neměla), ale učí mě i neplánovat. Jak jsem měla ve zvyku si vše pěkně rozepsat a přesně do puntíku naplánovat, tak tady to prostě nejde… a je to vlastně osvobozující pocit! Člověk se musí přizpůsobit podmínkám, které přicházejí, a stává se flexibilnější. A já se jen pod vousy usmívám tomu, jak jsme to se Státech s Tomem, mým školitelem, pěkně naplánovali, každičký týden, přesně tak aby to do sebe zapadalo, celá tahle skládanka mého lovení a vše je naprosto jinak!
Udála se spousta věcí a zároveň nic, život běží nezastavitelným tempem a to i tady, kde neznám slovo stres, nehlídám čas a už skoro ani nevím, jaký je datum. A jak by se mohlo zdát na první pohled, že se tu dny musí vléct hodinu za hodinou, tak opak je pravdou. Vstávání po páté hodině ranní mi přijde už jako běžná věc, k snídani rýže, fazole a uvařené vejce klasika, praní růčo v lavoru začala být zábava a díra v zemi místo záchodu, kde se jako správná holka a tedy křivochcalka, nikdy nevyhnu ,,navlhčeným,, nohám, je jen úsměvný fakt! Už se cítím jako opravdová amazonka, poradím si se vším a sama, už nebulím stesky do polštáře a už jsem se osmělila s místními hrát bosky volejbal v trávě – a že to vážně umí! Objevila jsem tu studánku, která se užívala dříve, když tu ještě netekla voda, je sice 150m z prudkého kopce od baráčku, ale je to má soukromá ,,koupelna,, s křišťálovou vodou, která vždy osvěží. Až na to, že jsem třikrát hodila pořádného prdeláče, když jsem sestupovala do své noblesní koupelny, ale na to už jsem si zvykla, že když zaprší tak i na políčkách padám každou chvíli jako švestka, ale nedá se tomu zabránit, takže vždy se jen oklepu, zjistím újmy na zdraví, vynadám si a zasměji se tomu! Odkoupila jsem od Honzy, který už odjel, jeho hamaku (houpací síť), kterou jsem si chytře zavěsila v chládku, kousek za domečkem, kde teď trávím veškeré volné chvilky, protože mě tu nikdo neruší a já mohu číst, spát tedy psát a věnovat se sebevzdělávání, hihi… Začalo období dešťů, a tak se tu mraky kumulují mnohem častěji a skoro každý den se přežene bouřka, což ochlazuje jinak horké sluneční paprsky a přináší čerstvý vzduch. Denně se doslova přejídáme mangem, protože máme obrovský mangovník přímo před domem, mango právě dozrává a neustále padá na zem desítky zralých šťavnatých mang (proboha jak se to slovo skloňuje?!). Na oplátku jsme všichni poštípaní od hlavy až k patě, myslím, že už mám tik se neustále ošívat a škrábat po celém těle, ale aspoň mám neustálý pohyb, ne? Takže jak sami vidíte, život běží bez velkých změn a zvyknout se dá na vše…
Narodila se nám štěňátka! Já poprvé v životě sleduji 4malé drobečky, jak jsou neustále přicuclí na své psí mámě, ještě neotevřeli oči, neslyší, ale rostou jako z vody, každý den jsou větší a silnější. Mají své místečko hned ve vedlejší místnosti, tak jsem s nimi každou volnou chviličku. Je to nádherné sledovat!
Stihla jsem tu za těch pár dní s rodinkou oslavit dvoje narozeniny a měla jsem tu možnost vidět dvě naprosto odlišné oslavy a udělat si tak opět svůj vlastní obrázek o celé věci. To, že tu stále vládne dost silné MACHISMO (není nad chlapy, ti mají ve všem hlavní slovo, všude přednost a ženská je od toho aby vařila, prala a starala se o děti a seděla doma) to jsem věděla a hodně se o tomto tématu mluví i v televizi a jde vidět, že je to tu aktuální téma, ovšem zde v pralese se takové věci neřeší, je to tak, jak to bývalo a myslím, že toto hlavní postavení muže v rodině tu ještě dost dlouho bude. Ale abych neutíkala od tématu, v den mého příjezdu do San Alejandra slavila jedna z dcer narozeniny – 25., jako já, jen s tím rozdílem, že Naomi má už dva prcky, muže a své kadeřnictví. Já jsem o oslavě nevěděla, takže jsem normálně po večeři, kdy už je tma, si zalezla do pokoje, abych se věnovala rozečtené knížce, když po osmé hodině mě volají, at jdu s nimi oslavovat. Teď? V tuto hodinu, když normálně v devět se už všichni ukládají ke spánku? Ano, celá rodinka asi 25 lidí se sešla v naší venkovní kuchyni, podávalo se na plastových talířcích pečené maso, vařený brambor a zelí (asi druhá večeře?), všichni jí rukama a u stolu sedí uprostřed oslavenkyně, po pravici svého muže, po levici pantátu, pak zbytek dospělých a děti společně s panímámou sedí na zemi. Nikdo nemá pro oslavenkyni dárky, což chápu asi tak, že se dárky nedávají, manžel Naomi má proslov, rozlévá půl flašky vína, každému trošičku. Pouští se muzika z maličkého přehrávače, všechny děti tancují a vrtí se do rytmu, pak se rozkrájí úžasně pestře nazdobený dort, každý dostane na ubrousku kousek a kolem půl jedenácté všichni ospalci se odebírají do postele. Druhé narozeniny, které slaví pantáta (63.) jsou o poznání jiné. Všichni se mě vyptávají, co dám pantátovi jako dárek, tak mi dochází, že bych asi něco koupit mohla. Pořizuji třílitrovou flašku peruánského sladkého vína, aby byla aspoň sranda. Pantáta je jehovista a podle svého náboženství by neměl slavit narozeniny, ale protože vše se dá obejít, tak se slaví, ale o den dříve! Opět se začíná v pozdějších večerních hodinách, všichni tentokrát pantátovi blahopřejí a předávají mnoho dárečků, od deodorantů až po hezké sandály a tentokrát se podává na plastových táccích usušená nasolená ryba, juka a vařený brambor. Začíná se tančit, dokonce jeden syn donesl repráky a tak se tančí ve velkém, všichni - dospělí i děti, dokonce i já jsem vyzvána k tanci! Otvírá se můj dar - víno a nechá se kolovat s jednou skleničkou tak dlouho, dokud se láhev nevyprázdní. Každý si vždy nalije tak dva loky a pošle lahev i se skleničkou dál. Pro mě je to nesmírný zážitek, pořizuji spoustu fotek i videí. Jiný kraj, jiný mrav, je to tak!
O týden později mě Deizy – nejmladší dcera rodiny zve na výroční zábavu do vedlejší vesnice, prý se bude tancovat, hraje místní kapela a snad i nějaké ukázky místního tance. No tak tam nesmím chybět! Vyrážíme motokárem ještě s jednou dcerou, jejím mužem a jejich roční holčičkou. Přijíždíme do vesnice, už z dálky vidím něco jako společenský domeček, kde hraje kapela a všude okolo stojí další motokáry a motá se spousta opilců. Uvnitř to není o moc lepší, zdá se, že zábava je v plném proudu, tančí se, pije se pivo a utěšují se mimina, která ospale pobrekávají (tady se děti tahají úplně všude). Jakmile vstoupíme, slyším z mikrofonu nadšené zvolání, že vítají vzácnou návštěvu z cizí země a ať se jim jdu představit do mikrofonu. No toto hezky začíná, pomyslím si, červená od hlavy až k patě. No a v tomto duchu se pokračuje celý večer, všichni si mě prohlíží jak exotického motýla, opilci za mnou furt chodí, ať si s nimi zatančím a tak jsem donucena se naučit místní tanec huanco – takový český kozáček, hihi. Super zážitek, který myslím, že dvakrát zažít nemusím! Hlavní perlou večera je Deizin strýček, očividně ne typický zemědělec, jak mi později Deizy sděluje, je to pašerák a dealer kokainu. Vůbec mě to nepřekvapuje, to že tu každý pěstuje koku, to vím, místní zemědělci to musí někomu prodávat, no a tento strýček odkupuje lístky koky a vyrábí kokain. Je dost podnapilý, tak mi svěřuje, snad vše co může a také mi nabízí, že kdybych si chtěla vydělat, že můžu distribuovat, že mi to prodá za nějakou cenu a prodejní cena je dvojnásobná, že si na tom dobře vydělám, na vše mu kývu, protože mi je jasné, že si druhý den nebude nic pamatovat. Má celoživotní představa o nebezpečných drogových dealerech se rozplynula, když vidím tuto hubenou malou postavičku s úsměvem od ucha k uchu, je to pro ně práce jako každá jiná. Nemám právo to soudit, i když se to může zdát zvláštní, tak při pohledu na místní mentalitu a kulturu to prostě chápu, tohle je chyba státu a policie. Všichni to vědí, jak se tu obchoduje s drogami a nejhorší je, že ti největší překupníci spolupracují s politiky a s těmi nejvyššími, protože v tomto obchodu jsou neuvěřitelné peníze. Myslím, že dokud bude poptávka, bude i koka pěstovaná v Peru. No, strýček je natolik opilý, že nemůže řídit své auto zpět, takže se stávám řidičem jeho vozu a po polních cestách nás dopravuji až domů, strýček (drogový dealer) přespává hned ve vedlejší místnosti vedle mě. Zvláštní pocit…
Dalším zážitkem ani ne tak pro mě, jako spíše pro rodinku je moje kulinářské umění. Panímáma se mi svěřila, že nikdy nepoužila svou plynovou troubu, tak jsem jí nabídla, že druhý den uvařím oběd – nic speciálního, spíš to co dům dal, takže zapečené těstoviny po peruánsku. No, a jelikož se to panímámě zalíbilo a všem to moc chutnalo, za dva dny se dávám do pečení koláče s banány, mangem a čokoládou. Děti jsou z toho nesmírně nadšené, dozvídám se, že ještě nikdy nikdo z rodiny nic neupekl, panímáma je jediná, která má troubu, všichni ostatní vaří na ohni. Naštěstí se koláč povedl a všichni si pochutnávají.
Má práce se přesunula z blízkých kakaovníkových políček do vzdálených rýžovišť. Každé ráno ujdu krajinou krásnou, ale zvrásněnou 7km tam, pracuji na políčcích a vracím se 7 km zpět. Můžu říct, že když si dám tuto procházku z kopce a do kopce ve svižném tempu při místní vlhkosti, je to lepší než jakákoli hodina aerobiku, takhle se člověk potí snad jen v sauně! Ale už se mi to pomaličku krátí, zbývá posledních 5 dní v San Alejandru, pak ještě 10 dní v pralese a už jsou tu Vánoce! Ježíšek mi letos nadělí zasloužený odpočinek a snad i pohodu, tak jako nám všem! A pak už mi přiletí má zlatá Josephina z Agentiny a vyrazíme konečně směr Cuzco, Machu Picchu a jezero Titicaca! Není nad to se na něco moc těšit!
A jelikož už tu jsou adventní víkendy, tak vám všem z pralesa, přeji krásné prožití toho kouzelného předvánočního času – hihi, už vidím vaše ksichtíky, jak si v duchu říkáte, jestli jsem se náhodou nezbláznila, když před Vánocemi se všichni stresují kvůli dárkům a honí se aby stihli napéct, umýt okna a dokonale vyčistit svá obydlí – ale to není to nejdůležitější, hlavně se mějte rádi, naslouchejte si a utvořte si doma pohodovou náladu (třeba rum s trochou čaje!)