Peru - Lima
Přesně 20. den na cestě, za sebou přesně 7 letů, to není špatná bilance, no nemám já to ale náročný život? J
Peru, Lima – přijíždím brzy ráno do hostelu, který mi byl doporučen českými studenty a je jen dvě ulice od hlavního náměstí Plaza de Armas (tak se jmenují snad všechna náměstí v Peru J). Nemám velké štěstí, protože ač je tu zima jak v márnici – asi 17 stupňů, což jsem tak trochu neočekávala, tak neteče teplá voda, celé dopoledne probíhají nějaké protesty na náměstí a auta troubí jako o život, což je tedy zcela běžné, no takže jsem po 20 hodinách na cestě nezamhouřila ani oka J. Nu což, snad je to znamení, abych šla na průzkum města. Nechci se v Limě moc zdržovat z více pádných důvodů – do Limy budu mít cestu přinejmenším ještě jednou po cestě domů, mám před sebou velkou výpravu, takže nechci lelkovat a za třetí velká města mě příliš nevzrušují J
Vyrážím obhlédnout náměstí, katedrálu, přilehlé uličky plné koloniálních domečků ve španělském duchu. Jeden z prvních krámků, kterého si nelze nevšimnout je Bata (do písmene psáno takto) – hned jsem pyšnější na svou zemi a v duchu přemýšlím, jestli vůbec někdo z těch lidí na ulici ví, jakého původu byl pan Baťa. Boty jsou zde balené do igelitu, aby se nezaprášily, ceny jsou cca 500-700korun, ale kvalita nemá s naší nic společného. Dalším zážitkem je chlapec, který mě odchytil na náměstí a prosil mě, jestli si se mnou nemůže chvíli povídat anglicky, že by chtěl jinou práci, ale bez angličtiny to nejde a že jeho pan učitel říká, že musí procvičovat mluvení. První co mě napadlo, že je to člověk, který mě má zabavit, aby měl někdo další čas mě okrást, ale pak mi došlo, že je to opravdu čistá duše, která mi podává velice směšně nacvičené otázky - odkud jsem, jak se mi tu líbí a podobně.
Čím se dostávám dále od centra, tím více na mě lidé koukají, pískají, pomlaskávají a už se necítím sama úplně nejlépe. Potřebovala jsem najít ulici, kde jsou místní směnárny, abych vyměnila zbytek dolarů, co mám. Opět to tu funguje snad jako v každém větším latinskoamerickém městě, že co ulice, to jiné zboží či služby. V praxi to vypadá asi takto: ulice s automechaniky, ulice s hodinkami, ulice se sušenkami, ulice s bankami, ulice s pracovním nářadím, atd. atd… J Já tentokrát mířím do ulice s autobusovými linkami směr Pucallpa. Okouknu nabídku a různé společnosti, nakonec si vybírám u společnosti Transmar, která mi byla i doporučena a ze 4 možností – obyčejný autobus 50 solů, polo-polohovací sedačky horní patro autobusu 80 solů či spodní patro polo-polohovacího autobusu 100 solů, anebo VIP president autobus, kde je možné si položit sedačku do polohy 180 stupňů – 120 solů. No myslím, že jako VIP se necítím a ráda bych po cestě něco viděla, takže volím horní patro autobusu a sedačku úplně vpředu u předního okna na zítřejší odpoledne – tou dobou ještě netuším, jaký bič jsem si na sebe ušila.
Vyzkouším nějaké místní mňamky od pouličních prodejců, kupuji od strejdy na ulici, co prodává na kárce banány, pět kusů krásných banánů asi za 3 koruny J. No a mířím zpět přes půl města sledujíce ta krásná auta, žebráky na ulici, odpadky všude kam se podíváš a děti přehrabující se v nich, řeku, ve které není ani hladina vody vidět přes ty haldy odpadků, které do ní jsou úmyslně házené, lidé s oblecích s i-phonem v ruce, všude ostraha či policie a nespočetné množství troubících taxíků a aut.
Druhý den, už trochu aklimatizovaná, dokonce jsem se i na noc nabalila, tak mi nebyla zima, vyrážím do ulic, abych se účastnila nějakých slavností mládeže, takže všude je spousta stánků, podium s programem a davy lidí. Kupuji si místní SIM kartu, je k tomu potřeba pas, naštěstí si pán nevšimne, že jsem mu dala řidičák, protože pas mám na pokoji. Pán si vypisuje ručně údaje, protože mají jeden počítač na celou prodejnu a ten zrovna používá kolegyně, pak volá na centrálu, nahlašuje jim veškeré mé údaje, aby mi mohli aktivovat SIM kartu, a nakonec nadšeně odcházím s informací, že mám dokonce internet v mobilu na měsíc zdarma – wow! Tím se jen snažím poukázat na to, jaká je toto země paradoxů a protichůdných věcí.
Nic dalšího velkého se neděje, jen přihlížím ještě místnímu studentskému průvodu a pak už v rychlosti mažu se svými 60kg zavazadly na bus! Odjíždím s opravdovým pocitem, že v této zemi se buď stávkuje, nebo slaví nějaké svátky všemožných svatých, nikomu se nechce pracovat a podle toho tu vše tak vypadá.
Bus opouští Limu v půl třetí odpoledne, začínáme pomalu stoupat do hor. Zpočátku do holých kamenných kopců, v jejichž úpatí je jedna prašná vesnička vedle druhé a já vykuleně koukám na vysokánské kopce a hory bez jediného zeleného lístečku. Není to ani nadmořskou výškou, ani ničí vinou, je to typem kamene, ze kterého ty kopce jsou. Občas na jejich vrcholcích zahlédnu vodárnu a to je vše. Čím více se blížíme Andám, tím je vše zelenější, myslím tím i naše tváře a já začínám litovat své sedačky u předního skla. Silničky se zužují, jsou vytesané do skal, tím pádem mám pocit každou chvíli, že mi nějaký kámen urazí hlavu, už se pohybujeme ve výšce nad 4 km a začíná sněhová bouře. Náš autobus jede první, takže prorážíme cestu té obrovské koloně za námi, na silnici je 10cm sněhu a slyším za zády, jak ne jeden člověk zvrací. Je tma a každé projíždějící auto proti nám mi způsobuje malý infarkt. Raději zavírám oči a snažím se spát, abych se mohla ráno probudit s východem slunce do zelené krajiny bez jediného kopečku. Uf přežila jsem! J Ale tím teprve všechno začíná…. Přijíždíme totiž do Pucallpy!