Leden na cestách aneb deníček Amazonky
Můj poslední peruánský příspěvek je spíše spisem pamětí a zážitků, než podrobným návodem na cestu po Peru. Po třech měsících v peruánské Amazonii jsem se konečně vydala za klidnějším a pohodlnějším poznáním této země.
Po Vánocích, které jsou dost divoké a bez jakýchkoli tradic v této zemi, jsem si zabalila svých pět švestek a odjela už definitivně z Pucallpy do Limy. Již po třetí jsem jela tuto osmnáctihodinovou trasu přes Andy, ale tentokrát s jiným pocitem. Vnitřně jsem se smutně loučila s tímto regionem, který mi díky mnoha prožitým věcem, přirostl k srdci.
Lima má 10 milionů obyvatel. Má části krásné, moderní a super bohaté a jsou zde čtvrti zasypané odpadky, kde se bojí projít i místní obyvatelé, aby je neokradli či nezabili. Lidév Limě žijí v překrásných moderních vilách, ale i ve slamech pod kopci bez vody a elektřiny. Tato metropole ležící na pobřeží Pacifiku, je prostě jiným světem, nejen ve srovnání se zbytkem země, ale především při pomyšlení na naši krásnou Prahu či jiná hlavní města světa.
Tři dny před Silvestrem jsem si celá natěšená vyzvedla na letišti moji kamarádku Josephinu z Argentiny, které ovšem neřeknu jinak než Pepi. Seznámily jsme se ve Španělsku, kde jsme spolu půl roku bydlely. A nikdy předtím nás nenapadlo, že by se naskytla možnost jako tato a my mohly společně strávit 20dní na cestách. Do Nového Roku jsme si prošly všechna zákoutí Limy, ochutnaly typické peruánské jídlo CEVICHE, což jsou čerstvé syrové ryby nakrájené na kousky, s červenou cibulí, limetkou, chilli, česnekem, solí a koriandrem. Koupily si něco žlutého na sebe, což je typický zvyk na Silvestra. Celé ulice zářily všemožnými žlutými věcmi, od oblečení, klobouků, brýlí až po pánská tanga, vějíře, trumpety atd atd... Prý je to pro štěstí! :) No a jelikož jsme chtěli prožít typickou silvestrovskou noc ve stylu hlavního města, poprosila jsem své peruánské kamarády, jestli můžeme jít oslavovat s nimi. Koupili jsme šampáňo a vyrazili na pobřeží do Parku lásky, kde byl překrásný výhled na půlnoční ohňostroje po celém pobřeží a byly jsme na blízku barům a diskotékám, pak se šlo následně tančit. Latinská hudba prostě nemá konkurenci! A místní lidé si toho jsou plně vědomi a náležitě to umí roztočil a úžit si to!
1/1/2013 v 11 hodin dopoledne odjíždíme do Cusca. Spaly jsme asi dvě hodiny, ale není čeho litovat, v autobuse strávíme dalších 21 hodin. Bohužel neuvidíme, jak v Limě startuje Dakar Rally, ale mnoho příprav bylo k vidění již v těchto dnech! Cusco je překrásné město v horách (3 400 m.n.m.) a zastavují se zde všichni cestovatelé mířící na Machu Picchu. Pepi má vysokohorskou nemoc, autobusem jsme projížděli průsmykem v pěti kilometrech nad mořem a ona chudák ještě není aklimatizovaná. V tomto koloniálním městě, kde po večerech se zahříváme typickým alkoholem Pisco, abychom neumrzly, si užíváme překrásné dva dny a dále míříme do Svatého údolí. Svaté údolí je slavné tisíci inckými ruinami, které najdete na každém kroku a na samém konci tohoto údolí je onen nejslavnější bod celého Peru – Machu Picchu. Ve svatém údolí navštěvujeme ruiny Pisac a Ollantaytambo, což jsou dva incké komplexy nastiňující život v tomto údolí v 16. století. Další den míříme do městečka Machu Picchu, donedávna známé jako Aguas Calientes. Bály jsme se podle různých vyprávění, že tu bude draho, ale ubytování v hostelu stojí stejně jako všude jinde a ano je to velmi turistické městečko, ale na tržišti jíme s místními obyvateli naše oblíbené menu za 5 solů. Jediné co nás rozladilo už na začátku, jsou ceny vlaku a vstupenky na Machu Picchu. Do městečka nevede silnice, přijet se dá jen vlakem, kde jsou rozdělené vagóny pro místní lidi a pro turisty. Turistické samozřejmě mnohem modernější, ale také za neúměrnou cenu. Zpáteční jízdné dvouhodinové cesty je 94 dolarů!!! To nemluvím o ceně vstupenky na Machu Picchu, kde já využívám své studentské karty a platím polovic, ale Pepi platí 152 dolarů. Ano je to tak, bohužel z Machu Picchu se stal zlatý důl, protože neznám nikoho, kdo by navštívil Peru a vynechal Machu Picchu, tak hold toho využívají.
Jsme právě uprostřed období dešťů, a tak se modlím, jen aby bylo hezky. Ano! Počasí nám vychází naprosto neuvěřitelně, krásně slunečné ráno a dopolední déšť se nám vyhýbá obloukem a večerní překrásná duha dodává tomuto místu opravdu nepopsatelnou atmosféru.
Plné dojmů pokračujeme v naší cestě směrem na jih, k hranicím s Bolívií. Cílem je jezero Titicaca, ale z bolivijské strany, chceme navštívit slavné městečko Copacabana, o kterém slýchávám již roky od Heleny Vondráčkové, jak je nejkrásnější... Nachází se ve výšce 3 800 metrů nad mořem, příroda je zde naprosto odlišná, jako by si jezero vytvořilo svůj specifický ekosystém. Zima leze pod nehty. Bolívie je nejchudší z jihoamerických států a o teplé vodě či o topení v pokoji si můžeme nechat jen zdát. Vše ale vynahrazuje energie a zázračná voda na ostrově Isla del Sol, kam vyrážíme lodí na výlet. Předincká kultura je snad ještě zajímavější než ta incká a krása ostrova je ohromující.
Náš okruh po krásách jižního Peru pokračuje směrem Arequipa. Druhé největší město Peru. Stále se pohybujeme ve vysokých nadmořských výškách a přejezdy autobusem nejsou kratší než 15 hodin. V Arequipě se zorientujeme rychle a máme štěstí na ubytování, kde platíme cenu hostelu a máme vlastní pokoj s koupelnou, televizí a i zahrádku a kuchyň k dispozici. Navštěvujeme slavný Klášter Sv. Cataliny (UNESCO). Najednou si připadám jako ve Španělsku, uličky kláštera jsou pojmenované jako andaluská města a barvy, kterými září vytváří příjemnou atmosféru. Celé Peru je poznamenáno Španělskou architekturou a kulturou, kterou tu kdysi Španělé zanechali. Nedaleko Arequipy v horách je ukryt druhý nejhlubší kaňon na světě. To rozhodně nemůžeme vynechat. Obzvlášť, když máme možnost vidět vzácného andského kondora. Kaňon je úplně jiný než jsem očekávala, je zelený se zasněženými vrcholky, tichý, hluboký (1 100 metrů) a jedním slovem fascinující.
Poslední část okruhu vede na pobřeží, konečně teplo a moře! Pravdou je, že poprvé není na co koukat z okýnka autobusu, protože pobřeží Peru je velice suché a připomíná spíše poušť. Nocujeme v Piscu, kde před pěti lety bylo velice silné zemětřesení a část města ještě není opravena, ale díky tomu nepotkáváme žádné turisty ve městě, místní tržiště je opravdu autentické a pláž s obrovským molem je plná života. Jedeme navštívit přírodní zázrak – Islas Ballestas, jsou ostrovy nedaleko pobřeží, které jsou doslova pokryty různými druhy ptáků, především racky, kormorány, dále tučnáky, lachtany a mnoha dalšími zvířaty. Ostrovy jsou velice vzácné pro přírodní hnojivo bohaté na fosfor – guano. Hnojivo jsou ve skutečnosti výkaly živočichů a ty se seškrabují z ostrovů každých sedm let. Myslím, že podobný ekosystém se jen tak jinde na světě nenajde. O pár kilometrů dále je Přírodní rezervace Paracas, která připomíná spíše měsíční krajinu a přitom má v sobě ukryto mnoho pokladů.
Tímto uzavíráme náš cestovatelský okruh a vracíme se zpět do Limy. S Pepi se loučím na letišti se slzami v očích a zůstává mi tu po ní už jen pytlík našeho oblíbeného maté.
Já se vydávám za svým kamarádem Victorem, se kterým plánujeme využít mých 12 posledních dní v Peru k poznání severního pobřeží. On jako správný Limeňo (obyvatel Limy) nezná téměř svou zem, a tak se mu líbí nápad jet se mnou a poznat víc.
Jedeme autobusem 24 hodin až na úplný sever Peru, hodinu od hranic s Ekvádorem, kde jsou nejslavnější surfařský pláže země. Plán je následující: klid, pohoda a postupně se přemístit ze severu na jih až do Limy a po cestě navštívit všechna zajímavá místa. Z Mancory jedeme do Chiclaya, kde jsou v okolí zajímavé předincké pyramidy z prvního století našeho letopočtu, pokračujeme návštěvou horského městečka Chachapoyas, kde trávíme nejvíce času. Jeden den vyrážíme na známé ruiny Kuelap, opět předincké, později i Inkové je používali. Další den podnikáme dlouhou a náročnou túru k 3. největšímu vodopádu na světě (770m). Během pár hodin se dostáváme z horského klima do tropického, vodopád si vytváří své mikroklima a voda padající z výšin má sílu, že by porazila i slona...
V Trujillu narážíme na známé taneční slavnosti Marinera, které se tu konají každoročně a jsou slavné po celém Peru. Marineru tančí pár, žena bez bot a v šatech jako na kankán a muž má černý oblek. Tanec je velmi působivý a jedinčný. Díky této slávě je město plné turistů. Opět v blízkém okolí se nachází předincké paláce - chrámy slunce a měsíce, kde jsou k vidění naprosto překrásně nástěnné malby, nerestaurované, pouze zakonzervované.
Na pohoří Bílé Kordillery s nejvyšší horou Peru – Huaraz, už nám bohužel nezbývá čas, ale jistě to není naposledy, co jsem v Peru a musím si nechat i něco na příště, abych měla více důvodů se vracet.
Ale tato země má tolik co nabídnout, že bych se sem mohla vracet celý život a vše nepoznala. Nikdy jsem nepoznala zemi tolika tváří, kultur, barev a rozmanitosti. Ostře jsou rozděleny části pobřeží, hor a pralesa a lidé to respektují a řídí se tímto rozdělením. Andy opravdu oddělují oceán od Amazonie, kde se stále ještě nachází největší bohatství světa. Bohužel místní o tom neví...
Pokud by měl někdo pocit, že toto vyprávění by se dalo více rozepsat, ano souhlasím, ale je to záměrně, protože v druhé polovině dubna jsou naplánovány dvě besedy (Praha a Nové Strašecí), kde bude mnoho prostoru k povídání, dotazování se a pro úplně jiné informace – to abych se neopakovala! Datum a místo bude upřesněno! :)