Konečně! Prales Macuya - Univerzitní experimentální stanice...

06.11.2012 03:48

    Tak a je tu přesun, abych se náhodou nezačala nudit… První část ,,mise,,  v San Alejandru je splněna a já musím sbírat data zase na jiném místě.

    Tentokrát jedu do opravdové divočiny! Naštěstí se ke mně přidává má nová peruánská kamarádka Cinthya, které se líbí má práce a daly jsme společně dohromady i téma pro její diplomovou práci, tak abychom mohli čerpat data a informace jedna od druhé. Jsme to ale holky šikovné…

 

    Nakupujeme jídlo na 10 dní podle seznamu, který mi napsal sám pan inženýr, který má na starosti celý chod této experimentální stanice - 15kg rýže, 5 kg cukru, 5 l oleje, 5 kilo luštěnin, 5 živých kuřat, 5 kg brambor, 5 kg cibule, 5kg těstovin, koření, konzervy, kafe, mléko. To je přesně to z čeho se celých deset dní vařilo pro 5-10 lidí. Jak pestrý jídelníček! Já dokonce také vařila – neuvěřitelné, dalo se to i jíst! To víte rozdělat oheň a začít na něm vařit, to není jako škrtnout zápalkou…

 

    Vyráží se, od Pucallpy směrem na Limu, na 86. km vystupujeme, a už náš čeká spolehlivý padesátník Juan, kterého znám z vyprávění ostatních studentů. Celý náklad (30kg pastí, asi tak 50kg jídla, naše batohy, a další nesmysly) nakládáme na motokár a s prvními kapkami deště vyrážíme do pralesa….Jede se  pět kilometrů po asfaltové silnici a dalších 5km po polní cestě. No tak trochu se nám spustil liják, vše mokne, krosny, jídlo, my… Ale překonali jsme těch pět kilometrů bláta a kopečků, spadlého řetězu, vysypaných brambor a šťastně jsme přijeli do bodu B. Jen tak mezi řečí – byl to jediný déšť za těch 10 dní pobytu!

 

    Wooow, školní ubytovna je vážně fešanda! Je vidět, že je to nová budova ze dřeva, s přednášecími sály a mnoha místnostmi s palandami. Velkým štěstím je místní pramen, ze kterého se čerpá pitná voda a voda na koupání, vaření a jiné potřeby.

 

    Seznamujeme se s místními lesáky nebo jak je nazvat. Jsou to všechno správní chlapíci mezi 35-55lety, kteří mají obrovské znalosti o místní přírodě, vědí, jak se který strom jmenuje, rozpoznají zvuky zvířat a poznají přesně stopy jednotlivých zvířat. Areál chráněného pralesa má 2100 ha, všude okolo jsou zemědělská pole, vypálené pastviny a nenasytní lovci. Pralesem vedou tři hlavní cestičky. My jsme na jednom konci, na druhém konci je další chatička, kam každé pondělí vyráží dvojice pracovníků, pomáhat a chránit, vrací se až v pátek. Cesta na druhý konec pralesa trvá rychlou chůzí půl dne. Největším nebezpečím je to, že okolní zemědělci a lovci chodí lovit do pralesa všechny možné druhy zvířat, které buď sami sní, a nebo je prodají. Už delší dobu si říkám, že v Peru se jí snad všechno! Příkladem je historka, kdy Juanovi ukazuji krásného velkého brouka a on mi říká, jak je plný proteinů a že je moc dobrý, už ho strká do kapsy a večer si ho na ohni upraží a nabízí mi, jestli si dám taky!

 

    První den se se vším a s každým seznamujeme, domlouváme se s lesáky, co vlastně budeme dělat a kolik k tomu potřebujeme lidí na pomoc. Cinthya má jiné plány, potřebuje zmapovat celé území a já jako obvykle potřebuji najít parcely, kde už proběhla inventarizace stromů, rozmístím zde své pasti a dvakrát denně je budu kontrolovat, doplňovat krmení a monitorovat spoustu jiných věcí.

 

    Druhým dnem začíná naše práce, je tu klid, pohoda a úžasná atmosféra přicházející z přírody. Jeden z pracovníků je tu zaměstnán jako kuchař, jmenuje se Pepito. Už kolem páté hodiny ranní ho slyším, jak připravuje oheň, dává vařit vodu na kafe a připravuje vydatnou snídani. Rýže, fazole, kuře – aby od šesti hodin bylo dost sil až do oběda. Ochlazení po dešti je fuč a my už se opět potíme jen proto, že musíme dýchat. Do batohu na záda nakládám polovinu pastí a vyrážíme s Juanem do terénu. První dvě parcely nejsou daleko, 20 minut chůze. Ovšem ty další dvě jsou hodinu cesty, dvakrát denně, tam a zpět, v kopcích hezky nahoru a dolů, skvělé na fyzičku.

 

    Mnoho zvířátek se mi do pastí nechytá, protože prales je plný spíše větších savců, různých druhů opic, větších hlodavců, prasátek, tygrů, lenochodů a pásovců.  Opět ulovím jednu smrdutou vačici (mají typickou obranou ,,vůni,, , která se nedá jen tak zapomenout) a jednu krásnou stromovou myšku.

 

    Ve volném čase se jdeme například koukat do místní řeky, taková špinavější Berounka, ale na osvěžení dobrá. Další den se nechám Juanem ukecat, abych se šla podívat na jeho políčka a kde bydlí, je to neskutečné, jak zde lidé žijí a co je dělá šťastnými… Po pár dnech si uvědomuji, jak je mi bez telefonu a elektřiny vlastně dobře…. Večery propovídané jen při světle měsíce a pertolejky. Jeden den si s Juanem uděláme celodenní výlet pralesem, čím jsme více v centru toho pralesního ostrova, tím je více slyšet různé ptáky, řev opic a snadněji se pozorují různá zvířata.

 

    Jak tu tak sedím nad tím počítačem a z hlavy se mi kouří, tím více přemýšlím nad tím, jaké bohatství nám příroda nabízí a jak si toho lidé neváží. Tady obzvlášť! A pak se dočtu o tom co se děje v New Yorku a okolí… No není to paradoxní, jak nám to ta příroda vrací? Příroda funguje stejně jako lidské tělo, všechno je dokonale propojené a pokud jedna část nefunguje, odráží se to na všech ostatních. Jen u přírody to trvá všechno trochu déle…

 

    Po deseti dnech opět v dosahu elektřiny, internetového signálu a jiných vymožeností… no a jak jinak než že si to užívám, jsem prostě nakažená tím naším civilizačním morem, hihi!

   

    Kromě vyřizování povolení na převoz DNA vzorků se chystám na další etapu odchytu. Po měsíci práce v terénu musím přiznat, že už jsem velice dobře aklimatizovaná a zvyklá na místní podmínky…. Vlastně se mi to všechno začíná líbit, život je krásný!

 

O den později:

 

     Čtu si, co jsem včera zplodila. Sedím v předzahrádce domečku, dveře dokořán, jako vždy, bosa a v naprosté pohodě… Najednou cítím, jak mi něco leze po noze, zase další mravenec, pomyslím si – naštěstí se neoženu, tak jako mám ve zvyku, upozorní mě periferně viděná paleta barev pohybující se po mé noze! Panebože, to je had! Je to smrtelně jedovatý korálovec nebo malá neškodná korálovka? Proč já hloupá nedávala ve škole pozor, když jsme si vysvětlovali rozdíl v barvách těchto dvou odlišných hadic? Jakmile mi sleze z nohy, běžím pro foťák, cvakám pár fotek a přes hada pokládám lavor, pokud je to ten jedovatý nehodlám ho v mé zahrádce tolerovat, pokud je to neškodná užovka, bude vypuštěna… Googluji a infarkt pomalu ustupuje, naštěstí mám na drátě kamaráda, který mě psychicky podporuje, nejsem v tuto životně důležitou chvíli sama, hihi! Je to dobré, je to korálovka, obyčejná užovka s podobným zbarvením jako korálovec, jen jiné uspořádání pruhů! Uf teď už se mohu všemu zasmát a uvědomit si, jak člověk dokáže lehce zpanikařit. Život je stále krásný, ale tak trochu pomíjivý…