25. 6. 2011- 7. 7. 2011
Vyrážím za tříměsíčním dobrodružstvím!!! Tak takto optimistická slova, plná energie a elánu jsem měla vyslovit v sobotu ráno, když jsem stála na letišti a loučila se se svými prarodiči, kteří se mnou jeli až na letiště popřát mi šťastnou cestu a dát mi pusu na rozloučenou. Ale já místo toho oči plné slz a po půl hodině spánku, jim velmi těžce říkala své sbohem, protože jsem vůbec nevěděla, snad poprvé v životě do čeho se to pouštím…Ale o to snad letošní dobrodružství bude dobrodružnější! No jo, své sbohem jsem dávala i předešlou noc svým kamarádům a protáhlo se to nějak do rána, ale co, to se přeci musí!!
Vezmu to kapku ve zkratce, protože dopisuji své paměti s několika denním zpožděním, protože jak je mým zvykem, dělám vše na poslední chvíli, tak i tyto stránky dávám do provozu až nyní v průběhu své cesty, nevím ještě přesně jak se co dělá a neměla jsem do teď čas ani možnost sedět několik hodin u PC…Ale snad již od teď to se mnou bude lepší… Od teď už totiž vážně cestuji sama…Jsem na cestě do Panamy, ráno jsem se, po 14 dnech strávených na společné na cestě, rozloučila s Kubíkem a vyjela jako odvážná školačka do světa na zkušenou… V mém případě rozmnožovat, ne sebe, ale překrásné panamské orchideje…Právě teď čekám na autobus v San Salvadoru v nějaké Cafaterii a je asi tak něco kolem jedenácté v noci… Ale měla bych začít od začátku J
Je tedy 25. 6. 2011 a já se rozloučila na pražském letišti s rodinou i se svou zemí na tři měsíce. Odlétáme s ukrajinskou leteckou společností AeroSvit nejprve na Ukrajinu, odtud během třech hodin do NY. Zde máme mezi lety více než dvanáct hodin, ale odlétáme směr Guatemala ne z letiště J. F. Kennedy, kam jsme přiletěli, ale z La Guardia… Během této doby stihneme navštívit v centru NY kamaráda Jirku, projít s ním ta nejdůležitější místa, sníst úžasné indické jídlo na ulici, rozloučit se a ještě se trochu prospat jako správní bezdomovci na letišti. Odtud v sedm ráno odlétáme do Dallasu a konečně do vytouženého Guatemala City.. Když už si myslíme, že jsme po úmorných 48 hodinách téměř na místě, náš pan pilot nám oznámí, že letiště La Aurora, v Guatemala City je v tuto chvíli zavřené pro právě probíhající bouřku a že musíme nouzově přistát v San Salvadoru, protože nemáme palivo letět dál a zde musíme přečkat bouři a počkat na otevření Guatemalského letiště. Po dvou a půl hodinách, kdy už si nepřejeme nic jiného než si dát sprchu a trochu se prospat, dostáváme povolení k přeletu. Do Guatemaly přilétáme ve 23 hodin místního času, nezbývá nic jiného než najít v tomto nebezpečném městě co nejrychleji ubytování.
Druhý den ráno 27. 6. 2011, přijíždíme do Antiguy, nádherného UNESCOvého bývalého města Guatemaly nacházející se mezi třemi vulkány, kde máme zamluvenou jazykovou školu na týden, abychom naše jazykové schopnosti, lépe řečeno neschopnosti, uvedli do alespoň trochu srozumitelného levlu. Jsme ubytováni, na vlastní žádost do místních rodin, kde budeme mít třikrát denně stravu a měli bychom si odnést odsud obrázek normálně fungující guatemalské rodiny. Já jsem umístěna do neúplné rodiny maminy Karly, která má tři děti (6, 16,17). Karla je také učitelkou španělštiny v naší jazykové škole a v její rodině se člověk vážně nenudí… Když si se mnou nepovídá Karla, zastupuje jí její šestiletá dcerka Bibi, která jako správné dítě je zvědavá a ráda odpovídá na všechny mé dotazy. Kuba je ubytován u důchodkyně Juanity, které je 75 let, je velmi vitální a skvěle vaří. Kuba má radši svůj klid , takže si myslím, že každému z nás ubytování maximálně vyhovuje.
Od úterý do soboty máme denně pět hodin španělštiny ve stylu jen já a učitel. Mou učitelkou je Maria Elza, paní se dvěma dětma mého věku, milá, stále usměvavá a neustále žertující. Padly jsme si a to je pro výuku důležité. Ve škole jsou všichni moc milí a přátelští. Na konci týdne dostáváme certifikáty o absolvování 25ti hodinového kurzu i s dosaženou úrovní jazyka. Nyní už je na nás jak nabyté znalosti budeme schopní užít v praxi. Já se sice nebojím mluvit, ale to co občas říkám stojí za to! J Ale nějak se začínat musí….
Po týdnu v Antigue, kdy už známe každou ulici, každý krámek i všechny indiánské prodejce na náměstí, odjíždíme na nějaký den k jezeru Atitlán, kde před třemi lety začalo naše první velké cestovaní s Kubou. Bydlíme u Dity, Kubíkovo tety, pomáháme jí s jejím projektem, koupeme se v jezeře, procházky s jejich třemi psy, úžasná Dity celosvětová kuchyně, relaxace a nabírání sil na mou cestu do Panamy, na Kubovo čtyřměsíční putování s Helčou Latiskou Amerikou! Oba dva jsme plní očekávání a ideí, snad vše dopadne tak jak plánujeme. Naše společné cestování zde začalo, tak ho zde i společně ukončíme!